Emma Parisi: Inspiraci čerpám spíše z mimohudebních zdrojů.

Ve čtvrtek 19. března 2026 se v olomoucké Redutě uskuteční v pořadí již třetí koncert studentů Janáčkovy akademie múzických umění. V rámci programu s názvem „Klasika na dosah“ zazní mimo jiné i premiéra skladby Krůpěje mladé skladatelky Emmy Parisi. Jak vlastně vzniká nová hudební kompozice? Co všechno se skrývá za jejím názvem a jaké myšlenky či emoce do ní autorka otiskla? A odkud čerpá inspiraci – nejen v oblasti vážné hudby, ale i mimo ni? Na tyto i další otázky jsme se Emmy Parisi zeptali v následujícím rozhovoru.

Vaše nová skladba Krůpěje zazní na koncertě Moravské filharmonie ve světové premiéře. Můžete nám přiblížit, o čem vlastně je a kde jste k ní hledala inspiraci?
Pracovala jsem se samotným názvem a s dvěma protipóly – krůpějemi ranní rosy a krůpějemi potu. Ranní rosa představuje ekvivalent jakési čistoty, klidu, statičnosti a krůpěje potu reprezentují nervozitu, neklid. Tyto dvě atmosféry jsem se snažila proplétat v průběhu celé skladby.

Obecně inspiraci čerpám spíše z mimohudebních zdrojů, ale určitě podvědomněji i z hudby, kterou mám ráda – především tedy z tembrální hudby a skladeb, které by se daly zařadit do směru Nové jednoduchosti.

Měla jste samotný název a téma v hlavě už od začátku a psala jste „podle něj“, nebo vyplynul až z hotové hudby?
Jelikož název vycházel přímo ze zdroje inspirace, měla jsem ho již od začátku a ano, psala jsem tedy „podle něj“.

Jak vlastně taková kompozice pro celý orchestr u vás vzniká? Máte přísnou disciplínu a píšete každý den, nebo musíte čekat na „kopnutí múzy“?
Byla to má první kompozice pro orchestr, takže jsem zatím spíše zjišťovala, jak taková skladba vůbec může vzniknout. Na začátku jsem si však určila části formy, kterých jsem se chtěla držet, a rovněž také určité hudební prvky, jenž jsem ve skladbě chtěla mít. Často jsem nejdříve napsala „kostru“, čili verzi pro menší obsazení, a poté orchestrovala zbytek.

Obecně mám problém skládat, když mám velmi omezený časový prostor, jelikož mi trvá delší dobu, než se do skladby ponořím. Skládám proto většinou o víkendech nebo po večerech a nocích, kdy s komponováním končím až když jsem příliš unavená. Přísnou disciplínu u skládání nemám, ale určitě mi pomáhá vyhradit si každý den alespoň chvíli na to přemýšlet a vyjadřovat se kreativně (v jakékoli formě umění), a trénovat tak kreativitu.

Mnoho lidí má před soudobou klasickou hudbou až zbytečný respekt a bojí se, že jí nebudou rozumět. Co byste vzkázala posluchačům, kteří si vaši skladbu přijdou poslechnout? Na co by se měli při poslechu naladit?
Posluchačům bych vzkázala, aby se snažili spíše cítit než rozumět. Vím, že má mnoho lidí pocit, že soudobější vážné hudbě tolik nerozumí. Samozřejmě dává smysl, že pokud je člověk zvyklejší soudobou hudbu poslouchat, překvapí ho méně věcí a je možná schopen se více uvolnit. Chtěla bych však posluchače povzbudit k tomu hudbu příliš neanalyzovat, poslouchat a nechat se unášet také svou vlastní představivostí.

Máte nějakou oblíbenou část skladby?
Moje oblíbená je pravděpodobně rytmická část přibližně v polovině skladby. Jelikož je celé dílo povětšinou klidnějšího charakteru, jde o sekci, kde se vše trochu více rozhoupe a zrytmizuje… a pak se opět vrací k prázdnotě a většímu klidu. Také mám svým způsobem ráda úplný začátek pro jeho hodně velkou křehkost, která je až riskantní, a jsem zvědavá, jak to nakonec na koncertě dopadne.

Účastníte se zkoušek s orchestrem? Jak probíhá vaše spolupráce s filharmonií?
Zkoušek s orchestrem se účastním a komunikuji s ním převážně skrz konzultace s dirigentem. Do zkoušek většinou zasahuji jedná-li se o malé věci, které jdou komunikovat přímo. S dirigentem pak spíš řeším složitější otázky ohledně větších hudebních ploch.

Tvoříte vážnou hudbu, ale co vlastně posloucháte ve volném čase? Máte v playlistu nějaké hudební „guilty pleasure“, které by do vás nikdo neřekl?
Ve volném čase poslouchám jak vážnou hudbu – nejčastěji na uvolnění asi Bacha, Arvo Pärta, Kaiju Saariaho, Erika Satieho – tak i to, co se převážně klasifikuje jako experimentální nebo alternativní rock a hudbu, ve které je v popředí text skladby. Jako příklad obojího bych uvedla např. kapelu Zrní. A „guity pleasure“? Pravděpodobně popová hudba, na kterou bývá často, z pohledu lidí pohybujících se ve vážné hudbě, nahlíženo trochu s despektem pro její jednoduchost, čemuž rozumím, ale zároveň si myslím, že i v některé popové hudbě toho jde najít mnoho hezkého. Jako svoje „guilty pleasure“ bych tedy asi uvedla ambientní rock-popovou kapelu Cigarettes After Sex nebo – s nádechem nostalgie – Toma Odella.

Emma Parisi (* 2003), původem z Ostravy, studuje kompozici na Hudební fakultě JAMU a v současné době je na stáži na Královské konzervatoři v nizozemském Haagu. Ve své tvorbě většinou čerpá z mimohudební inspirace, především z vnitřních prožitků, k nimž hledá paralely v různých prostředích – v přírodě, literatuře či ve struktuře jazyka. Občas propojuje elektronickou složku s akustickými nástroji, přidává performativní prvky a pracuje s jazykem jako hudebním prostředkem – od zpěvu a recitace až po Morseovu abecedu. Dospěla také k minimalizaci hudebního materiálu, hledá statičnost a zkoumá samotný zvuk, což se odráží i ve skladbě Krůpěje.